Jak vytvo?it scéná?e a získat relevant­ní informac­e

Blanka

„Chtěla jsem se jen lišit, a to mi přineslo mnoho problémů. Člověk by neřekl, jak je to těžké.“ Vidíme Blanku procházet večerní Prahou a nakonec zůstane sedět na kameni a před ní kýčovitý pohled na Prahu. Blanka zvedne mobil. Její kamarádka na Facebook nahrála twerkovací video na píseň wiggle. Těsně potom jí napíše: „nezkusíš to také?“ opět se ozve vnitřní hlas: „svět je úplně jiný, než bych chtěla, nic není takové jaké to má být, všechno je špatně, nevím, co mám dělat…“ Najednou vidíme Blanku promlouvat s jejím psem.

Blanka zpomalí, až zastaví, otočí se a se smutkem zvolí jinou cestu. Dojde domů. Její otec stojí ve dveřích a vyptává se, na komplikovaná témata okolo videí, kluků apod. Blanka to nakonec znechuceně nevydrží a vydá se ven. Její otec se jen podívá na zavřené dveře a zakroutí hlavou.

Další záběr už je v Zimě. Blanka se naštvaná prochází. Nakonec si sedne na polorozpadlou lavičku pod budovou Odkolku, dlouho zavřené pekárny. Chvíli tam sedí a přemýšlí. Najednou do záběru vejde jedna její kamarádka, která ji ještě nikdy “nezradila“, Sofie. Ta si k ní beze slova přisedne. Po nějaké chvíli prohlásí: „Špatnej den, co.“ Blanka se jí svěří jen krátce o tom, že nechce patřit do tohoto světa.

Sofie jí se slovy „na to zapomeneš“ pozve na mejdan. Ovšem výraz slova mejdan okecá tak, aby vypadalo neškodně. Blanka se slzami v očích přikývne.

Otevřou se dveře a Blanka vejde na zmíněný mejdan. Z jejího pohledu vidíme Sofii se skleničkou vína v ruce, jak ji bujaře vítá. V rámci přivítání ji uvede slovy: „hele kdo je tady!“ Jako odpověď se jí dostane pouze hlášky „jasně, Tris“ na to se Sofie oboří a dozví se, že to zjistí, proč jí vlastně někteří říkají Tris. Blanka se zeptá Sofie, jak jí něco podobného může pomoci zbavit se deprese.

Jako odpověď dostane do ruky lahev zelené. „Neni to trochu moc?“-„ani náhodou“ škyt

Další ho dne ráno se Blanka probouzí s poloprázdnou flaškou absintu v ruce. Záběr se oddálí a prozradí, že ho nevypila ona, ale někdo jiný, kdo leží těsně vedle ní a drží lahev za hrdlo. Blanka Vstane a opustí byt.

Před školou. Blanka pomalu odchází. Za ní se hlouček třídních outsiderů nejprve trochu postrkává a potom se slovy „běž!“ jednoho kluka vystrčí a ten dohoní Blanku a optá se jí, jestli by ji mohl někdy někam pozvat. Blanka váhavě odpoví, že ano.

„tak tys přišla!“-„ano, já jsem přišla“. Blanka je opět v jiném bytě, tentokrát v kolektivu, který většina jejích kamarádek odsuzuje. V bytě je směs šprtů a pacifistů, kteří nepatří mezi „alfa“ chlapecký kolektiv a několik dívek, které jsou buďto rovněž šprtky, nehezké, nebo jednoduše hloupé. „Alespoň mě nebudete nutit do zelené…“ prohlásí blanka. Záběr na bohatého klučinu jak vystrašeně odtrhne pohled od kalícího se absintu a absintové fontánky až mu skoro vypadne překapávací lžička s cukrem z ruky.

„Aha.“ Řekne Blanka, ale ne zklamaně. Nějakou dobu v kolektivu vydrží, než zjistí, že do konverzace o skloubení teorie Schroedingerovi kočky a teorie černých děr nemá co dodat a kolektiv opustí. Její kamarádi, které měla předtím, ji již nepřijmou a mezi outsidery jednoduše nepatří.

Znovu ji potkáváme před rozpadlou pekárnou. Tentokrát se vedle ní objeví někdo, koho dlouho neviděla. Ukáže se, že je to kluk, kterého sociálka vyhodila z jejich školy. Ten se jí zeptá na to samé, co Sofie. Nakonec zapálí Joint a podá jí ho. Ona chvíli přemýšlí, ale je natolik zdrcená, že ho příjme. Po dokouření onoho jediného jointu se onoho kluka zeptá, jestli nemá víc a vlivem drogy, které ještě nikdy nečelila, řekne i několik komplimentů na jeho osobu.

S prohlášením „vím, kde seženu víc“ odcházejí ze scény.

Příběh pokračuje u Blanky doma, kde jí její otec nadává, neboť přišla domů zfetovaná a opilá. Po velmi krátké době dostane domácí vězení a může jen do školy.

Cestou domů si to vezme oklikou přes hrad a tam potká onoho kamaráda jak zamyšleně s lehce blaženým úsměvem hledí na Prahu. Zeptá se ho, jestli nemá něco, čím by si zpestřila domácí vězení. Záběr pohledu kluka. Praha, nad kterou letí obří kuře. „jó, něco bych měl…“ slova se kterými jí věnuje zhruba 10g marihuany.

Když se mozku podařilo uklidnit onu ruku, druhé se to nelíbilo a vydala se na procházku ke stropu. V tu samou chvíli jistá část mozku vyprodukovala omluvnou větu: „jó banán, to je dobrá věc!“ zvládla ústa bez problému. V tu samou chvíli si nějaká kognitivní funkce všimla, že je to naprostá kravina a vyburcovala zbylé kapacity mozku k zadržení mluvy, což ovšem vyvolalo odtažení pozornosti od zbytku těla a nohy se rozhodly, že váhu těla již dál neponesou.

Příběh pokračuje Blankou na lavičce před ředitelnou. Z ní záhy vychází její otec s deskami nadepsanými “individuál“. Další záběry budou zastihovat Blanku, jak se nudí nad učením a vybírá minibar svého otce a nakonec vylézá oknem ven.

Film končí záběrem na Blanku okolo 30tky, jak sedí pod mostem mezi bezdomovci a čuchá aceton. „tak to vidíte, …“ prohlásí směrem do kamery a odmlčí se na deset sekund, potom příjde stmívačka a titulky
Jiná Interpretace

„Zas ňákej král?“-„Chuj!“ se ozve od dalekohledu s trochou ožraleckého chrápnutí. „No tak čo tam vidíš?“ pro změnu řekne druhý sedící mudrc. „Hovno jsou mraky.“-„Co kdybychom rozbalili, to…“-„co?“-„no to… takovýto, no to“ Po chvilce přizvali i obsluhovače dalekohledu a vytáhli vodní dýmku. Všichni si z ní postupně nasají a svět se okolo nich začne vlnit. „Tak co teď uděláme?“ jakoby řeknou všichni najednou.

Alespoň to tak z perspektivy každého z nich vypadá, ačkoliv dohromady vlastně neřekli nic. V dalším záběru se od dalekohledu ozývá: „Ty vole, to je jupiter v souhvězdí ryb!“ Po krátké konferenci se rozhodnou, že mají na cestu dostatek vodky a tedy vyrazí na západ najít ono místo, kde jistě bude trocha žvance.

Tři zhulení Rusáci se zlatými řetězy přilezou do světnice, kde mlaďoučká prvorodička nedokáže získat trochu soukromí. Zezadu ji podepírá Josef, o celých několik let starší než jeho nastávající. Tři zasmrádající skorogangstři s jointy v pusách si rychle vyklestí cestu davem. Když dojdou ke kolébce, podívají se nejdříve na brečící děťátko, které se až do jejich příchodu neustále někdo ošahával a chudák Marie s tím nedokázala nic udělat.

Jeden z nich vytáhne speciálně ubalený joint a dá ho malému klučinovi do pusy a zapálí se slovy: „tu máš Chemdawg, brzo z toho bude legenda.“ Potom se podívají na Marii se slovy: „To jste porodila vy?“ Marie přikývne, „No tak to bude muset být syn boží!“ prohlásí jeden z obyvatel Sibiře, který do teď nepromluvil. Marii to postaví na nohy a Josef zmizí za sloupem se slovy: „jo, boží syn! To je ono“ vlastně zmizí ze scény tak, aby nebylo poznat, že ojel jedenáctku (nebo desítku?).

Marie má stejně staré přátele jako je ona sama. Jeden z nich bydlí na druhé straně a chtěl si z ní udělat srandu, když se převlíknul za beránka. Chudák skrz převlek pořádně neviděl a kvůli posvátnému tichu, které předurčovalo příchod dalšího společenství tykve, nevěděl, že před Mariinou světnicí, kterou sdílela s Josefem, je tolik lidí. Další z návštěvníků, který do teď rovněž nebyl moc aktivní, si ho všimnul, ale už nerozeznal, jestli je to převlek nebo zvíře.

Malého kluka v kostýmu zvednul. Když ten kluk začal ječet, že není beránek, ale že je člověk, dozvěděl se, že je mluvící beránek, co byl obětován. Při vydatné večery anatomicky podivně rozloženého beránka byla vznesena otázka týkající se jména „syna božího“. Josef se do konverzace vložil. „no, můj praděda se jmenoval Admin, to by bylo OP jméno.“ [pozn. Lukáš 3:33] Marie ale nakonec rozhodla.

Před Kristem, ačkoliv je několik nezvratných důkazů, že podobné přístroje existovaly i předtím.
Pod hlavičkou „historie počítačů“ sice najdeme hromadu počítadel a jednoduché stroje, které uměli pracovat s několika programy, ale první počítač, který by obstál dnešní definici slova „počítač“ byl Colossus. Tento počítač z roku 1943 byl sice úspěch, ale jeho jedinou funkcí bylo šifrování a dešifrování, proto bych se ráda posunula k prvnímu počítači s tranzistorovým procesorem.

Technologie tranzistoru byla vyvinuta roku 1947, první prototyp vznikl roku 1953 a plně funkční stroj pak roku 1955. (už v třicátých letech byla vymyšlena technologie quantového počítače, a až dnes z onoho nápadu máme výsledky.) Co se s počítačovou technologií stalo dál, je těžké určit, neboť každý zdroj říká něco jiného. Podle dlouhověkého rádce wikipedie je dalším skokem počítač EPOS 2 z roku 1962 a následně ZPA 600 „z 60. let“, avšak podle odlišného zdroje zde máme PDP-8 z roku 1965. Tolik k druhé generaci počítačů, neboť zde máme ještě tři.
Od šedesátých let známe multitasking, výpočetní výkon procesoru je chronologicky rozdělován tak, aby mohlo běžet několik aplikací najednou, s čímž úzce souvisí zavedené pojmu proces.
První mikroprocesor uvedený na trh byl 740kHz procesor Intel 4004. Od té chvíle platí Moorův zákon.